U lavice dítě stálo,

ruce natažené vzhůru k objetí,

když se jenom trochu smálo,

nevědělo zprava, zleva, odkud rána přiletí.

…

U lednice žena stojí prázdná,

vlasy spánkem zcuchané,

paprsek slunce od západu,

vrásky v tváři její pohladí.

Zápisník štěstí na zemi leží a slova…žádná,

telefon zvoní a ona bez reakce. Je snad hluchá? Ne.

Dopíjí kávu dvojitou, pilulku hořkou pro náladu

polkne a rozjímá, jak s dalším dnem si poradí.

Vojáček cínový, vzpomínka dětské radosti,

z vitríny hlídá ji, dle rozkazu malého syna.

„Vojáčku, poraď mi, jak smát bych se zase měla,

snažím se, snažím se, nemohu, i kdybych chtěla.“

„Své srdce otevři a dovol jiným vstoupit,

štěstí je tady nebo jen za rohem a nedá se naučit, nedá se vydělat, nedá se koupit.“

„Den jako každý jiný, v očích mých plný hrůzy,

bitva o přežití, vzpomínky na budoucnost, a skutečnost válku v zákopech připomíná.

Jak potom vidět krásu, když víš, že mlčí múzy.

Tady a teď, za zdí jinak svět vypadá, ustanou výbuchy, válku mír vystřídá, jen má byla vina.

Kéž bys tu vojáčku se mnou byl, na mých rtech pro jednou úsměv vykouzlil.“

Tu zezadu objetí ucítí, blázní snad? Vždyť doma je sama dnes.

„Neboj se, slíbil jsem hlídat Tě, vzpomínáš, má paní?“

„Představa krásná, vojáčku, asi vzala jsem příliš pilulek, co odnášejí stres.“

„Omyl, má paní, vážně tu stojím. A plním Tvoje přání.“