Večeře na stole pokrytá starou plísní,

opuštěné pavučiny obepínají každý kout a každou zeď.

Obývák maličký, kde duše se třese a tísní,

o celém světě snila jsem a tady bydlím teď.

Místo pozdravu mávnutím teď hrozím rovnou pěstí,

každé slovo milé bodá mě do srdce jako ostrá dýka.

Kam jenom poctivě schoval se můj pocit štěstí?

Před úsvitem je tma nejtemnější. Tak nějak se to říká?

Přestaň už myslet a koukni se z okna raději,

možná že svítá a vzduch venku voní nadějí.