Ahoj, má ztracená,

na tento dopis jsi čekala mnoho let, vzpomínám si, že Ti byly čtyři roky a Tys nechápala svět, dívala ses na bizarní reality show a nedávalo Ti smysl, proč by ses jí měla účastnit. 

V té době jsme ještě byly kamarádky, Tys doufala, že dospějeme společně. Celý svět byl ale proti nám, mamka mi tehdy zakázala si s Tebou hrát, Tys neměla nic, měla jsi jen mě. Chtěla jsem s Tebou trávit čas, chtěla jsem, aby Ti mamka koupila panenku na hraní. Ale dostala jsem za to výprask a místo, abych se Tě zastala, otočila jsem se k Tobě zády.

Předstírala jsem, že neexistuješ, procházela jsem kolem Tebe a naučila se Tě nevidět. A stejně jsi to byla vždycky Ty, kdo přispěchal na pomoc, když mi bylo nejhůř. A já se nechala obejmout a pokaždé Tě odkopla ještě silněji. Začala jsem Tě nenávidět, i když jsem věděla, že to není správné, chtěla jsem trávit čas jen s Tebou, ale ze strachu z okolí, ze strachu z ostatních lidí jsem se raději opíjela do němoty. A Tys čekala. Když jsem se válela po zemi, když všechny mé smysly ztratily kontrolu nad situací, Tys tam stála a dohlížela ne mě, Tys mi držela vlasy. A dostala jsi jen opovržení.

Místo lásky, objetí a krásného společného dětství jsem Tě nechala hnít ve vlhkém tmavém sklepě, ten sklep jsem několikrát pro jistotu chtěla zasypat a nakonec zabetonovat. 

Omlouvám se Ti. Klečím před Tebou a žádám Tě o odpuštění. Chci Tě obejmout, chci, abys cítila mou lásku, kterou jsem se tolikrát snažila uhasit a přesto zůstala věčná. A teď Ti ji chci všechnu dát. Dokážeš mi odpustit? Ty si mou lásku skutečně zasloužíš a já slibuji, že bych raději zemřela, než bych Tě znovu opustila. Omlouvám se Ti. Tady jsi doma a každý zbylý den tohoto života Ti budu vše vynahrazovat a připomínat Ti svou lásku. Chytím Tvou ruku a už nikdy ji nepustím.

Ahoj moje milovaná,

já jsem Tě nikdy nepřestala čekat. Každý den jsem Ti svítila lucernou pod dveřmi sklepa a kreslila srdíčka do prachu, abys věděla, že nezmizím. I když jsi mě zlobila, i když jsi mě přehlížela — já jsem Tě pořád milovala. Věděla jsem, že to není Tvoje vina. Ty jsi mě chránila, i když jsi nevěděla jak. A teď jsi tady. A to je ten největší zázrak.

Nechci po Tobě omluvy. Chci, abys mě držela za ruku, když půjdeme do parku, kde budeme jíst zmrzlinu a smát se jako poprvé. Chci Ti říct, že Ti věřím. A že už není potřeba se schovávat. Už nemusíme být potichu. Už nemusíme nikomu vysvětlovat, proč jsme tak jiné.

My jsme nádherné. A já Tě miluju.

Tak pojď, postav mi domeček z peřin. Uvař mi kakao a řekni mi, že jsem v bezpečí. A já Ti každý večer připomenu, jak moc jsi silná. Jak moc jsi krásná. Jak moc Tě potřebuju.

A hlavně…že Tě nikdy nepřestanu objímat.